recenze - MARCO POLO II

Každá cesta má sice svůj cíl, ale dobré je myslet i na návrat. Známý cestovatel Marco Polo si proto jednoho vlahého Pekingského večera pomyslel: "Je čas to otočit." Vlastně to řekl docela nahlas. Odložil sklenici dobře vychlazeného Tsingtao a nastavil si budík na 6:20. Přesně tak se to stalo a právě v tento moment začíná příběh dnes recenzované deskovky Marco Polo II.

Krabici hry bych asi neoznačil za nějaký grafický klenot, modré okraje, které lemují jednotlivé hrany mi tam trochu překážejí. Ale na druhou stranu, pokud máte prvního Marca Pola, budou k sobě obě hry pěkně lícovat. S obsahem už je to o dost lepší. Dennis Lohausen patří mezi mé oblíbené ilustrátory, zaměřuje se na originální eurohry a tak možná jeho práci znáte z Terra Mysticy, Kvedlalů, nebo Velbloudích dostihů. I díky němu nevypadá Marco Polo II jako tuctová hra, ale jednotlivé ilustrace na herním plánu, všech žetonech i kartách, mají osobitý styl. A když už jsem se pustil do výčtu herních komponent, nesmím zapomenout ani na hromadu dřevěných figurek postav a budov a především na pět sad šestistěnných kostek, které jsou pro deskoherního Marca Pola příznačné.

Pravidla jsou sepsána opravdu přehledně, výhodu budou mít samozřejmě hráči, kteří vyzkoušeli první díl. Já jsem ho hrál už dost dávno, takže jsem se vlastně celou hru učil znovu a zároveň díky tomu tahle recenze nebude srovnávací. Hra je poměrně komplexní, ale pořád bych si ji nedovolil ani v nejmenším označit za heavy-euro, obtížností má blíž třeba k Agricole, nebo hodně podobnému Lorenzovi. Jakmile rozložíte všechny komponenty na stůl, určitě vás zaujme bohatá herní deska. Najdete na ní spoustu akcí, které budete provádět pomocí kostek a mapu Asie, po které budete cestovat, a díky tomu získávat další akce a výhody. Co mě nepotěšilo, jsou komponenty rozložené kolem herní desky, u surovin mi to nevadí, ale dobírací balíčky karet a destičky nabídky bych si prostě představoval umístěné přímo na herním plánu. Spousta nových her má zrovna tohle důmyslněji promyšlené.

Už v prvním tahu si hodíte sadou šesti kostek, které si následně umístíte na svou desku hráče. Pomocí nich pak budete vykonávat jednotlivé akce tak, že je umístíte na příslušné pole na herní desce. Tohle už je klasický worker placement. Až na to, že místo pinčlíků pokládáte kostky. Některé z akcí vyžadují určitou hodnotu, jiné zase dvě, nebo tři kostky. Důležité je dobře naplánovat, jaká hodnota se vám hodí na kterou akci. Samozřejmě vás může předběhnout soupeř, některá pole naštěstí snesou i kostky od více hráčů, ale zase si za danou akci připlatíte v mincích. 

Funguje tady směnný obchod, kdy sbíráte nefrity, které pak můžete vyměnit třeba za pepř, nebo hedvábí. Nebo si nasbíráte velké velbloudí stádo, které vám umožní odcestovat do dalekých měst, za což ale zároveň zaplatíte hromadu zlaťáků. Neustále tedy laborujete nad tím, jestli budete dál měnit suroviny, půjdete si pro nějaký nižší, ale jistý zisk, nebo budete cestovat mezi jednotlivými městy.

V jednom kole tedy můžete pomocí vašich kostek zahrát poměrně dost akcí a to navíc máte možnost využít bonusové černé kostky, ale bude vás to stát nějaké ty velbloudy. Umisťování kostek je zároveň velmi chytlavé a díky tomu se na každý svůj tah vždycky těším. Položím trojici kostek na Akci Cestování, každého ze soupeřů potěším škodolibým úsměvem a významně se posunu z Paganu až do Baghdadu. Následně zjistí, kolik mě to bude stát a úsměv mi zase zamrzne. Samozřejmě vás čeká spousta přehodnocování ve chvíli, kdy vám pro splnění kontraktu budou chybět dvě suroviny. Vyhlídnete si pole s akcí, která vám dá přesně to, co potřebujete a zákeřný soupeř před vámi vás předběhne. Takže můžete přemýšlet nad novým způsobem jak dané suroviny získat, nebo se raději věnovat jiným akcím. Ve čtyřech hráčích si tedy na svůj tah můžete docela dlouho počkat, hlavně pokud máte dumavé spoluhráče. Hra mě proto nejvíc bavila ve třech, ale skvěle fungovala i ve dvou.

V porovnání s modernějšími eurohrami si Marco Polo II nevede vůbec špatně a paradoxně je docela osvěžující. Hráči, kteří jsou zvyklí na Architekty, Pustinu a nebo i svérázné Kyvadlo, budou možná trochu překvapeni jistou těžkopádností. Spoustu drobných pravidel si prostě musíte zapamatovat, jejich označení někdy nelogicky chybí na herní desce. Ale ať už svým zpracováním, grafikou, nebo zábavností, se jednoznačně jedná o moderní hru, která má na trhu své místo. První díl je u nás navíc vyprodaný, takže nastal ideální čas vydat jeho mladšího bratříčka.

Škoda, že se autoři u nové verze nerozhodli trošku lépe optimalizovat herní plán a celou hru tak vyšperkovat. I přes to je Marco Polo II překvapivě přístupná deskovka, u které se ale skvěle zabaví i náročnější hráči.

Petr

Hodnocení designu: 3+/5

Hodnocení hratelnosti: 4/5

Odebírat a komentovat nás můžete na našem facebooku