recenze - AZUL: VITRÁŽE SINTRY
Rozumím tomu dobře, že chtěl někdo udělat pokračování Azulu s vitrážemi místo kachliček a konkurence mezitím zabrala slavný chrám Sagrada Familia? Tak to je do**b. Ale není potřeba své plány pohřbívat, protože kousek od Lisabonu leží město Sintra a v něm najdete palác ze 14. století, který by mohl dobře posloužit.
"Na ničem jsme nešetřili."
Krabice má na chlup stejné rozměry jako ta od původního Azulu a v poličce pak vedle sebe vypadají opravdu stylově. Otvírání víka je trochu porod, ale nakonec se to vždycky povede a byla by škoda, kdyby ne, protože obsah není vůbec chudý. Slovy Johna Hammonda z Jurského Parku: "Na ničem jsme nešetřili.". V perfektním insertu najdete několik sad plastových okenic, které ale na pohled působí jako skleněné. Dále pak látkový pytlík, do kterého hned všechny okenice nasypete a několik kartonů s komponenty na vyloupání. Všechno to vypadá skvěle a já mám déjà vu, vrací se mi vzpomínky na rozbalování originálního Azulu. Ale stejně jako se v Jurském Parku dinosauři rozhodli opustit klece a ukousat návštěvníkům končetiny, i tady nás čeká jedno nemilé překvapení. Skládací věž, která slouží k odhazování kostek během hraní, je z poměrně měkkého papíru a působí na mě, vzhledem ke kvalitě ostatních komponent, lacině.
Jsou stejné?
Pravidla jsou jednoduchá, hra si některé mechaniky přebírá ze svého předchůdce a tak budete za pár minut vědět, která bije. Já jsem se hned po přečtení začal těšit na první partii, papírově totiž nový Azul vypadá zábavně, i když ve mně zůstávaly mírné obavy z podobnosti s původní verzí. Mít dvě skoro stejné deskovky by mi totiž přišlo zbytečné.
Na stole hra vypadá skvěle a přitahuje pozornost okolí. Protože je léto, často jsme ji hráli na nějaké místní zahrádce, a pak museli obsluze důkladně vysvětlovat, o čem hra vlastně je, kolik stojí, nechybělo ani osahání plastových okenic, flirtování, pozvánka na rande a následné odmítnutí za pomoci pepřového spreje... :( Jediná věc, která mě irituje, je zmiňovaná věž, ale během samotného hraní alespoň začínám doceňovat její praktičnost.
Hrajeme
Desky hráčů tentokrát nejsou vcelku, ale složíte si je z jednotlivých pásků se vzory. Do každého sloupce se pak snažíte naskládat vitráže podle předem vyznačených barev. Pravidlo pro dobírání je stejné jako v předchozím Azulu, a tak musíte z nabídky vždy dobrat všechny tabulky v jedné barvě. Pokud vám bude nějaký dílek přebývat, vhodíte ho do věže a odečtete si příslušný počet bodů. Pokud celý sloupec úspěšně zaplníte, přesune se jeden z dílků na spodní desku paláce, kde vytvoří hotové okno. Nad jednotlivými pásky se vzory se pak pohybuje figurka sklenáře, můžete stavět pod ním nebo napravo od něj, a pokud ho budete chtít vrátit úplně doleva, bude vás to stát jeden celý tah. A právě tato drobnost je jeden z nejdůležitějších rozdílů oproti klasickému Azulu, ale zdaleka ne jediný a já mám zatím z hraní skvělý pocit. Všechno rychle odsýpá, tahy se střídají bez větší prodlevy, každý si jde za svým cílem, zároveň ale po očku sleduje desky soupeřů.
Bodujeme
Body se v Sintře nepočítají na deskách hráčů, ale máte tady speciální společné počítadlo, na kterém kromě úspěchu označujete i počet odehraných kol. V každém kole se zároveň některá z barev stane bonusovou a přinese vám body navíc, pokud se objeví mezi okenicemi v hotových páscích. Na konci hry pak ještě získáte další body za umístěné dílky a hlavní bonus za hotové okno paláce. Ten je tady pak ve dvou variantách A/B, podle toho, na kterou stranu na začátku hry ho otočíte. Rozdílů oproti staršímu Azulu je tedy dostatek a během hraní jsem si prostě užíval novou deskovku.
U obou Azulů jsem měl po dohrání pocit, že potřebuji ihned začít novou partii. Ale který z nich je lepší? Pokud bych si musel vybrat jen jeden, byl by to ten původní.
Vitráže Sintry jsou krásná a chytlavá hra, kterou jsem si zamiloval hned po prvním zahrání. Nepřekročila sice stín svého předchůdce, ale skoro se mu vyrovnala.
Petr
Hodnocení designu: 4/5
Hodnocení hratelnosti: 4/5
Odebírat a komentovat nás můžete na našem facebooku